Rodina

Po rozchodu rodičů se všichni členové rodiny vyrovnávají s novou situací a leckdy do tohoto procesu zvykání si, který je sám o sobě náročný, přichází nový partner rodiče. Může mít již vlastní děti nebo se v novém soužití narodí další děti společné. Tato situace bývá vztahově velmi náročná a přináší řadu otázek. Většina párů, které budují tzv. doplněnou rodinu pochopitelně očekávají, že rodina bude okamžitě dobře fungovat. Do těchto rodin může každý z členů přinášet své vlastní představy o soužití rodiny, což je zcela normální a nevyhnutelné. Budou-li se však těchto fantazii příliš pevně držet, může to začít způsobovat problémy. Opuštění těchto představ umožňuje větší přijetí reality, větší respekt k reálné situaci a větší flexibilitu. Samozřejmě existuje velký potenciál pro to, aby složená rodina vyrostla v nový, dobře fungující systém, avšak celý proces má svoji dynamiku, potřebuje čas a nabízí mnoho výzev. Některé rodiny to zvládnou v průběhu několika let, jiné potřebují ještě více času a další se do uspokojivého stavu nikdy nedostanou.

Na Rodičovské lince se setkáváme s různými tématy dotýkajících se rodinných vztahů. Jedním z nich je také téma nevlastního rodičovství.  Nejčastěji se na nás obrací nevlastní rodiče s tím, že mají vyhrocený konflikt s nevlastním dítětem. Nevědí, jak na vzniklé situace reagovat, mají často pocit, že partner stojí na straně dítěte, cítí se bez jeho podpory. Mluví o tom, že se hodně snažili mít dobrý vztah s nevlastním dítětem, ale výsledkem je, že děti je stejně neberou, neposlouchají, ignorují, dělají naschvály.  Konzultují s námi svoji vlastní roli, nejistotu, která se objevuje jak na počátku vztahu s dítětem partnera, tak i v různých vývojových etapách dítěte, např. v době puberty. Potkáváme se se situacemi, kdy rodič odejde od rodiny za novým partnerem a bezprostředně poté tlačí děti do kontaktu s ním nebo společně začnou rovnou bydlet.  Děti jsou často v odporu, nového partnera rodiče odmítají, byť se snaží sebelépe. Z naší zkušenosti vyplývá, že všechno má svůj čas a je vhodné, aby děti prošly jednotlivými fázemi postupně (např. zpracováním rozpadu rodiny, odchod jednoho z rodičů z domu, teprve potom navázání nového vztahu s partnerem rodiče. Pokud jsou rodiče netrpěliví, mohou tím ohrozit svůj vztah s dětmi a potenciálně vztah dětí k jeho novému partnerovi.

Jak bude nevlastní rodičovství probíhat, ovlivňuje samozřejmě mnoho proměnných. Je vhodné si uvědomit, že nevlastní rodič vstupuje do svazku s partnerem i s jeho minulostí. Mezi členy biologické rodiny existují roky sdílené historie, vzpomínek a zkušeností, kterých nevlastní rodič nikdy nebude součástí. A čím dříve se s tím dokáže smířit, tím dříve se mu podaří najít svoji roli v rodině.

V doplněné rodině se děti mohou cítit zraněně a rozzlobeně, protože jejich tajná představa, že by se jejich rodiče mohli znovu k sobě vrátit, je zničena. Je přirozené, že se děti bojí, že svým přijetím nevlastního rodiče mohou zradit svého biologického rodiče. Mohou se obávat, že pokud budou mít nevlastního rodiče rády, svého biologického rodiče zraní nebo naštvanou. To může zvýšit jejich potřebu prokázat loajalitu biologickému rodiči tím, že nevlastního rodiče odmítnou nebo se k němu budou chovat nepřátelsky, aby „prokázaly“ svou lásku a loajalitu vůči svému biologickému rodiči.

Doporučujeme

• Je vhodné předem s novým partnerem komunikovat o jeho roli a míře odpovědnosti za fungování rodiny.
• Základem řešení problémů je otevřená komunikace. Je důležité společně s dětmi pracovat na tom, aby každý člen rodiny byl přijímán takový, jaký je, hledat co pomáhá při vzájemné komunikaci, mluvit o tom, jak se navzájem členové rodiny vnímají. Vztahy a důvěru s nevlastními dětmi nelze vynutit a vyvíjejí se postupně. Pokud se vlastními silami nedaří situaci dlouhodobě zlepšit, může pomoci rodinná terapie.
• Stanovte společná pravidla fungování ve vaší rodině. V každé doplněné rodině bychom nalezli trochu jiný řád a systém, někteří nevlastní rodiče jsou hodně výchovně angažovaní a jiní méně. Je vhodné diskutovat společně pravidla vašeho soužití a hledat vhodnou variantu právě pro vás. Inspiraci můžete nacházet například v knize Třetí rodič, která se tomuto tématu věnuje. 
• Nevlastní rodič by neměl brát negativní projevy dětí příliš osobně, nemusí totiž vůbec souviset s ním, ale s jejich prožíváním pro ně tak náročné situace. Zároveň by se neměl snažit nahradit dítěti jeho biologického rodiče.  Měl by podporovat možnost dětí trávit čas o samotě s jejich biologickým rodičem a dalšími příbuznými a ukázat tak, že respektuje tyto další vztahy.
• Přijměte fakt, že vztahy k vlastním dětem a dětem partnera mohou být odlišné. Zde nám zase může pomoci opřít se o společně vytvořená pravidla, ovšem je přesto třeba počítat s tím, že vztah k vlastním a nevlastním dětem je jiný, daný situací a kontextem – k vlastním dětem máme leckdy blíže, pomáhá nám vazba, která vzniká často již v těhotenství. Je pochopitelné, že někde může nevlastní rodič s dětmi narážet na problematické situace a je dobře, když s tím, že to nebude vždy snadné, dopředu počítá. Nápomocné může být, když vlastní rodič dětí má pochopení pro těžkosti nevlastního rodiče a podpoří ho v nalézání co nejlepších cest směrem k dětem. Může být někdy těžké mít nevlastní děti rád. To se děje v mnoha doplněných rodinách. Vyplatí se projevovat jim respekt bez ohledu na nejrůznější výhrady vůči jejich chování nebo vlastnostem.

Smrt je v současné době stále ještě téma, o kterém se příliš nemluví. V situaci, kdy zemře člen rodiny, to může proto být poprvé, kdy se dítě se smrtí setká. A může to také být poprvé, kdy jsou dospělí v jeho okolí postaveni před úkol mu tuto informaci sdělit. Přirozeně chceme děti před takto smutnými událostmi chránit, či si můžeme myslet, že nemají kapacitu takovou informaci vůbec pochopit.

Děti však smrti na nějaké úrovni rozumí v každém věku. Do čtyř let nemají představu o plynutí času, proto mohou považovat smrt za dočasný stav. Rozumí však ztrátě ve formě strachu z opuštění a po smrti blízké osoby truchlí. Během věku 4 až 7 let už chápou, že smrt je definitivní stav, a mohou se zajímat o biologické zákonitosti smrti. Zažívají občasný smutek (pláčou, kladou otázky), a pak se vracejí ke hře a běžnému životu. Potřebují ujištění, že se mohou takto cítit, že je to v pořádku. Děti starší 7 let už plně chápou nevyhnutelnost a nevratnost smrti. Během dospívání jsou emoce zesílené, a proto mohou reakce na úmrtí být bouřlivé.

Situace úmrtí v rodině je zvlášť náročná pro rodiče, neboť sami truchlí, přitom je potřeba, aby byli spolehlivou oporou pro své truchlící děti. Rodiče často nevědí, jak o smrti s dítětem mluvit.

Doporučujeme

• Nejdříve ošetřete sám sebe, prožijte svoji prvotní reakci na zprávu a ventilujte své emoce např. v přítomnosti jiné blízké osoby, za pomoci krizové linky.
• Naplánujte si pečlivě, kdy a jak zprávu dítěti sdělíte – důležité je mít dostatek času a bezpečný prostor, můžete si k tomu přizvat pro podporu i jiné členy rodiny či blízké.
• Připravte sami sebe na to, že vaše dítě může reagovat různorodě např. vztekem, šokem, nebo může také zdánlivě nereagovat – všechny reakce jsou v pořádku.
• Nebojte se před dítětem plakat či se jinak emočně projevovat, je to pro ně signál, že emoce jsou v pořádku.

Zásady komunikace s dětmi po úmrtí blízké osoby

• Naslouchat
  Naslouchejte vyprávění svých dětí bez hodnocení a doptávejte se jich aktivně, jak celé situaci rozumí a jak ji prožívají.
• Říkat pravdu
  Děti se vždy pravdu nějakým způsobem nakonec dozvědí ať přímo, nebo nepřímo (např. z chování dospělých, od kamarádů), takže proto je důležitá upřímnost. Zatajováním pravdy můžete narušit důvěru mezi vámi v období, kdy dítě potřebuje se na pozůstalé dospělé spolehnout.
• Umožnit vyjadřovat všechny emoce
  Podporujte vyjádření všech emocí, pozitivních i negativních. Děti své emoce často vyjadřují prostřednictvím hry nebo obrázků.
• Odpovídat na otázky
  Děti se učí kladením otázek – ujistěte je, že je v pořádku, že se ptají, a odpovídejte jasně a pravdivě, pokud něco nevíte, řekněte, že nevíte. Používejte konkrétní slova („zemřel”) a vyvarujte se metafor („odešel”)
• Řád a zvyklosti
  Po úmrtí blízké osoby prožíváme život jako chaotický, nejistý a nepředvídatelný – stejně tak ho prožívají i děti. Zachování denního řádu a obvyklých zvyků obnoví pocit stability.
• Vzpomínat společně s dětmi na zemřelého
  Děti se tím naučí, že zemřelý člověk zůstává v životě tech, kteří žijí dál. Mohou tím také vyjadřovat své pocity. Dětem dělá dobře, pokud mohou mít po zemřelém předmět nebo fotografii.
• Hledat společně s dětmi bezpečné prostředí, ve kterém mohou truchlit.
• Ujišťovat, že je ostatní blízcí lidé neopustí
• Zapojit do podpůrného systému širší rodiny
  Truchlící rodiče nemusí být v době truchlení schopni poskytnout dětem takovou oporu, kterou by potřebovaly. Proto je nutné zapojit v době truchlení širší rodinu či blízké, nebo také odborníky.

Domácím násilím se rozumí týrání fyzické (tělesné), psychické (duševní), sexuální nebo ekonomické mezi blízkými osobami, ke kterému dochází opakovaně v jejich soukromí, mimo kontrolu veřejnosti. Narůstá pozvolna, ohrožená osoba tak obtížně pozná okamžik, kdy již vztah není bezpečný, a ztrácí schopnost toto jednání zastavit. Lze se před ním těžko bránit, protože ohrožená osoba s násilníkem sdílí řadu společného, včetně obydlí, ze kterého nemá kam odejít. Toto násilí má vzrůstající tendenci: zpočátku se jedná o útoky proti lidské důstojnosti (urážky, vydírání, ponižování), následují útoky proti zdraví (facky, bití, škrcení) a může vyústit až ve vraždu. Pro domácí násilí je typické střídání období násilí a relativního klidu. V násilném vztahu se projevují tři faktory: láska, naděje (že se vše zlepší, že se partner změní apod.) a strach. Cyklus domácího násilí, v němž se střídá období „líbánek“, vzrůstající tenze, konfliktu a „usmiřování“, se stále opakuje.

Domácí násilí se často děje v přítomnosti dětí, a představuje proto jak jejich fyzické, tak především psychické ohrožení. Je to mimo jiné způsobeno i tím, že probíhá dlouhodobě, někdy i řadu let, aniž by se o něm někdo dozvěděl, a na jeho utajení se podílejí i děti, které se za situaci doma stydí a vědí, že se o tom nemá mluvit. Dítě je často rozpolcené a v nejistotě, pokud jde o vztah k rodičům, kteří se (někdy pouze jeden z nich, často oba) chovají vůči sobě agresivně. Děti v rodině, kde probíhá domácí násilí, získávají negativní vzory a považují je za normální.

Domácí násilí je trestný čin podle § 199 trestního zákoníku (Zákon č. 40/2009 Sb.) – týrání osoby žijící ve společném obydlí. Charakterizuje je:

• Psychické násilí: hádky mezi členy domácnosti, doprovázené nadávkami, řvaním, ponižováním, urážením.
• Fyzické násilí: rvačky mezi členy domácnosti, bití, pohlavky, facky, kopání, tahání za vlasy, škrcení, shazování na zem, může končit i vážným zraněním nebo vraždou.
• Sexuální násilí: znásilnění nebo vynucování různých sexuálních praktik.
• Ekonomické násilí: vynucování odevzdávání peněz, znemožnění či zákaz chodit do práce.
• Sociální izolace: znemožňování, zakazování kontaktů s rodinou, přáteli, neustálá kontrola.

Doporučujeme

• Cyklus domácího násilí může přerušit oběť jen tím, že požádá o pomoc. Násilník pravidelně slibuje, že se násilí nebude opakovat, ale nikdy slib nedodrží. Nedoufejte, že se změní. 
• Prvním krokem z domácího násilí může být volaní na specializované linky (Linku pomoci obětem kriminality a domácího násilí, tel. č. 116 006, Acorus linka, tel. č. 283 892 772) či návštěva intervenčního centra. 
• V případě akutního ohrožení je nutné volat tísňovou linku Policii ČR 158.