
Pravidla pro vzteklé batole
Dítě je osobnost a má právo se projevit, ale nemusí to být stres
Na výchovu není návod, je jen cesta. Být rodičem znamená neustále hledat rovnováhu mezi pevnými hranicemi a porozuměním, mezi podporou a samostatností dítěte. Jak nastavit pravidla, aby měla smysl? Jak zvládnout emoce, konflikty, nejistotu? Jistotu vám nikdo nedá, ale směrovky ano. V naší poradně najdete odpovědi na otázky, které řeší většina rodičů, od prvních vzdorů po dospívající bouře.
Mohou nás však zaskočit v jakékoliv fázi nebo věku dítěte. Emoční vývoj dítěte ovlivňuje jeho chování, vztahy s ostatními i schopnost zvládat stres a frustraci.
Porozumět tomu, co děti prožívají a proč, je důležité pro udržení vzájemného vztahu a regulaci emocí. Důležité je porozumět i sami sobě jako rodiči. Prožívat s dítětem jeho emoce může být vyčerpávající a někdy i frustrující. Dětské emoce dokáží spolehlivě ovlivnit i ty rodičovské. Běžně se pak můžete setkat s vlastní bezmocí, výbuchy vzteku, slzami nebo apatií. Nejste sami, tyto situace zažívá většina rodičů.
Přesto máte možnost je ovlivnit a pracovat jak se svými emocemi, tak s emocemi vašich dětí. Podívejte se na stručný emocionální vývoj a na naše doporučení, jak emoce regulovat.
Bez ohledu na věk je důležité, aby děti a dospívající věděli, že je v pořádku cítit strach, stres nebo vztek. Rodiče by měli být modelem zdravé regulace emocí a ukazovat, jak si poradit se stresem, a přitom dítěti dát prostor pro jeho vlastní způsoby zvládání. Vést je k tomu, aby si postupně budovaly své vlastní strategie, které jim pomohou nejen například při přijímačkách, ale i v dalších životních výzvách.
Modelový příběh:
Už nevím, co dál. Čtyřletá dcera se pořád vzteká. Na ničem se nejde domluvit. Když není po jejím, začne se vztekat a potom brečet. Snažím se ji uklidnit po dobrém, ale ona je schopná do mě i bouchnout. To už ztrácím trpělivost a začnu křičet taky. Obě jsme pak vyčerpané a mně je to líto. Nevím, co s tím.
Správná regulace emocí je zásadní pro zvládání stresu. Děti v různých věkových fázích potřebují odlišné přístupy. Pro přehlednost jsme seskupili věk do tří skupin:
0 – 6 let: Budování základů emoční regulace
V tomto věku se dítě teprve učí, jak zvládat silné emoce, a hodně se inspiruje reakcemi rodičů. Co může pomoci?
7 – 12 let: Budování strategie zvládání emocí
Dítě už většinou umí pojmenovat své emoce, ale stále se učí, jak s nimi pracovat. V tomto období je důležité poskytnou mu nástroje - způsoby - pro zvládání stresu.
13+ let: Emoční regulace v kontextu vlastní identity
Dospívající se učí pracovat se stresem již samostatně, ale zároveň často zažívají silné emoční výkyvy nejen díky hormonům, ale také nedostatku zkušeností. Pak je potřeba mít vedle sebe někoho, komu se mohou svěřit a kde najdou pochopení, případně společně hledají řešení. Regulace emocí je tedy zatím spíše externí – spoléhají na rodiče, učitele nebo kamarády, kteří jim pomáhají zvládnout situace.
Rozdělili jsme pro vás téma dle věku
Přístup k regulaci emocí je v každém věku velmi rozdílný. Proč jsme si vybrali zrovna vztek k detailnímu popisu? Je to emoce, se kterou se na nás rodiče obracejí velice často. Proto také zde, v poradně, chceme být co nejvíce konkrétní a přiblížit vám každý věk zvlášť. V této části poradny najdete věk 1-6 let, níže pak 6-12 let a na závěr puberta.
Vztek je u dětí běžnou součástí jejich emočního vývoje, zejména v raném dětství. Děti se často uchylují ke vzteku, když neumí vyjádřit své pocity slovy nebo když se cítí frustrované. Nejčastěji jde o situace, kdy jsou děti např. hladové, unavené, prožívají nějaké nepohodlí, nedostatek pozornosti. Nebo také pocity nespravedlnosti, nemožnosti dosáhnout svého cíle. Děti se v tomto období také snaží získat větší nezávislost, samostatnost. Učí se, jak a kdy používat “ne”, vymezovat si tím svůj prostor a pokládají se zde základy pro sebehodnotu.
Někdy se jejich vztek projeví jako agrese vůči věcem, druhým dětem, někdy i sobě. Je důležité děti i sebe naučit s takovými situacemi pracovat. Nemusí to být snadné, obvykle to chce trochu času a úsilí, může se ale zlepšit, jak dítě svůj vztek zvládá a tím, jak reagujeme my rodiče.
Modelový příběh:
Můj 3 letý syn se často rozčiluje. Když odcházíme z domova nebo když odcházíme ze hřiště. Také třeba, když se má oblékat. Vlastně mi přijde, že už jen čekám, co zase přijde. Někdy je schopný i uhodit kamaráda, se kterým si hraje. Na hřiště se vždycky těší, slibuje mi, že to neudělá, ale stejně to nedodrží. Když mu někdo nechce půjčit hračku, bouchne ho. Pak sám pláče, když vidí, že někomu ublížil. Ale to už je pozdě. Nedělá to pořád, ale stejně už je pro mě hřiště spíš stres.
Konkrétně:
V tomto věkovém období se děti ještě stále učí, jak zvládat silné emoce. Může jim chybět dovednost vyjádřit frustraci slovy, popsat příhodně, jak se cítí. I obyčejná únava, hlad nebo přetížení, nedostatek spánku, příliš mnoho podnětů, vedou ke vzteklým a výbušným reakcím.
Ke vzteku také často vedou pocity frustrace a bezmoci, pokud se jim něco nedaří ve škole, v kroužcích, mezi vrstevníky. Děti mají silný smysl pro spravedlnost, pokud cítí, že s nimi není zacházeno férově, reagují hněvem. Velmi často se děti srovnávají s vrstevníky nebo sourozenci. Pokud mají pocit, že nesouhlasí s rozhodnutím rodičů nebo učitelů, reagují obvykle výbušně, při pocitech žárlivosti mohou reagovat i agresivně vůči vrstevníkům. Stejně tak, pokud mají mezi vrstevníky pocity ohrožení při konfliktech nebo šikaně. Obvykle jde o obrannou reakci.
Děti citlivě vnímají rodinnou atmosféru. Pokud se rodiče hádají, rozvádějí nebo na děti nemají dostatek času, nevěnují jim dost pozornosti, mohou děti reagovat hněvivě. Stejně tak v situacích, kdy v rodině panují velmi přísná pravidla nebo naopak nedostatek hranic.
Modelový příběh:
Devítiletá dcera, jedináček, je doma naprosto v klidu, ale ze školy dostávám zprávy o jejím výbušném chování. Nikomu neubližuje, ale hádá se, uráží se, bývá ošklivá na spolužačky, kritizuje je. Když s ní o tom mluvím, čím to je, říká mi, že je paní učitelka nespravedlivá a nemá ji ráda. Paní učitelka naopak říká, že se snaží být trpělivá, ale nemůže pořád vyvolávat jen dceru a všechno jí odsouhlasit. Jakmile ale upřednostní některou ze spolužaček, dcera to nezvládá. Nevím, co s tím.
V pubertě emoce dětí lítají nahoru dolů, jsou často proměnlivé a velmi bouřlivé. Příčiny jsou různé. Nejčastěji jde o hormonální změny, které ovlivňují náladu a emoce. Děti v pubertě jsou v důsledku toho často podrážděné, impulzivní, vzteklé. Mozek dospívajících se stále vyvíjí a oblast, která řídí sebekontrolu a rozhodování, zdaleka ještě není „hotová.”
Naopak centrum emocí je velmi aktivní, proto puberťáci často reagují silně na stresové reakce. Stres bývá častým zdrojem vzteku nebo agresivních reakcí. Dospívající bývají vystaveni nejrůznějším tlakům a nárokům, které pro ně bývají stresující - škola, vztahy s vrstevníky, první lásky, očekávání rodičů, tlak na budoucnost a úspěch ve společnosti. Často děti v souvislosti s plným denním programem, ale také v souvislosti s používáním digitálních technologií nebo nezdravému spánkovému režimu trpí nedostatkem spánku. Zároveň organismus, který čelí nárokům dospívání, bývá snadno a zvýšeně unavitelný. Dospívající potřebují kvalitní a dostatečný spánek, aby se mohli cítit dobře.
Dospívající, kteří se již více blíží dospělosti než dětství, zažívají velký tlak vrstevníků, se kterými se srovnávají, snaží se mezi nimi obstát a najít svou pozici. Srovnávají se i prostřednictvím sociálních sítí, což často způsobuje frustraci, nejistotu, pocity méněcennosti. Zároveň se děti snaží vytvořit si vlastní identitu, snaží se být nezávislí, ale narážejí na pocity neporozumění u rodičů nebo jiných autorit, či na konflikty mezi vrstevníky. Obrannou reakcí může být agresivní chování.
Modelový příběh:
S šestnáctiletým synem se často neshodneme na tom, kdy má jít spát nebo se vrátit domů, kdy se má co udělat v domácnosti. Přijde mi, že se pořád jen dohadujeme a vůbec se nechápeme. Kdykoliv po něm chci, aby něco doma udělal, vzteká se, že je unavený a potřebuje odpočívat. Jenže pak jde ven a zase neví, kdy se má vrátit. Tak mi přijde, že je unavený jen na něco.
Puberta je jednou z nejdůležitějších a zároveň nejnáročnějších fází vývoje dítěte.
Přináší nejen fyzické změny, ale také zásadní proměny v emocích, chování a vztazích. Pro rodiče je to období plné výzev, kdy se mění dynamika rodiny a vyvstává potřeba přizpůsobit výchovný přístup.
Období puberty může být pro rodiče náročné a často i frustrující. Možná máte pocit, že vaše dítě už „není vaše“ a že ztrácíte kontrolu nad tím, co se v jeho životě děje. Tyto pocity jsou přirozené, ale je důležité si připomenout, že vaše role se mění – z autority na průvodce. Dejte si prostor pro své emoce, mluvte o nich s partnerem, přáteli nebo odborníkem. Vaše trpělivost a podpora jsou základem, na kterém může vaše dítě stavět, i když to v tuto chvíli možná neukazuje.
Většina rodičů řeší časté konflikty s dětmi v pubertě. Nedaří se domluvit, rodiče a děti mají různé představy o trávení volného času, plnění domácích povinností, návratech domů, přípravě do školy… Konflikty v tomto období nejsou známkou špatného vztahu, ale přirozenou součástí vývoje nezávislosti dítěte. Jinými slovy, neděje se nic špatně, pokud jste se svým pubertálním dítětem v častých konfliktech. Dítě potřebuje vyrůst, získat svou autonomii, způsob, jakým reaguje na svět kolem sebe. Vzájemné „naštvání se na sebe” umožňuje dětem i rodičům lépe zvládnout separaci, v kterou má dospívání přirozeně vyústit. Cílem není nechat dítě, aby si dělalo, co chce, ale ani násilně omezovat dítě ve vývoji přílišnou přísnostní, striktností a neumožněním získávat své zkušenosti.
Pro všechny v rodině je to nové. Děti se učí samostatnosti, zodpovědnosti, utváření vlastních názorů, hodnot a jejich obhajobu. Rodiče se učí pouštět své děti do světa, důvěřovat jim, respektovat jejich svébytnost. Přináší to mnoho výzev pro všechny. Ne vždy se podaří na vše reagovat v klidu, trpělivě, bez hádek nebo třeba dusna, kdy se doma nemluví. Zkuste k sobě být laskaví a odpusťte si, pokud jste nereagovali v klidu nebo tak, jak byste si přáli, snažte se spolu s dětmi komunikovat, vysvětlovat, proč jste reagovali, tak jak jste reagovali (ztratili jste trpělivost, báli jste se o něj, nevěděli jste si vůbec rady..), omluvte se, pokud je to na místě. Vaše přirozenost vám může pomoci získat přirozenou autoritu spíš než neústupnost.
Nejčastější zdroje konfliktů mezi rodiči a dětmi v pubertě:
Modelový příběh:
Mám pocit, že mám doma ze dne na den mimozemšťana. Ještě nedávno jsme si se synem povídali, chtěl se mnou trávit čas, věděla jsem o něm v podstatě všechno. Najednou se pořád jenom zavírá v pokoji, odpovídá mi jedním slovem, do společných prostor se chodí jen najíst. Místo toho je pořád na mobilu, s někým si píše nebo poslouchá písničky. Zamyká se v koupelně a nejvíc řeší, co má na sobě. Nic jiného ho v podstatě nezajímá.
Mobil v ruce při jídle, na toaletě, při učení, v autě… Zdá se, že dospívající bez něj téměř neexistují. Hodiny na sociálních sítích, nekonečné zprávy ve skupinových chatech, propařené večery na Xboxu. Obavy, zda je to „normální”, nebo už je to problém, zda neztrácí dítě kontakt s realitou a jak moc by měli rodiče zasahovat, běží hlavou většině rodičů. Obavy se vztahují zejména na školní výkon, soustředění, duševní zdraví, bezpečnost a vztahy.
Rozdílný pohled na technologie mezi generacemi není nic nového. Dnešní rodiče vyrůstali v době, kdy trávení času venku bylo běžnou normou, a jejich přirozenou reakcí je tedy porovnávání. Současní dospívající jsou však první generací, která vyrůstá ve světě, kde je online prostředí stejně samozřejmé jako to fyzické. Digitální prostor není jen prokrastinace. Je to i komunikace, zábava, sebevyjádření a často i práce, byť ta školní. To vše je třeba zohlednit. Zároveň to neznamená, že online svět je světem bez pravidel a limitů.
Pokud se dítěti pokusíte „sebrat mobil“, pravděpodobně se dočkáte vzdoru. Lepší cestou je nabídnout mu alternativu, jakou může být například společná aktivita, která nebude vnímána jako „trest“, ale přirozená součást dne. „Pojď mi pomoct složit prádlo, připravit večeři…“ může znít banálně, ale zároveň umožňuje nenucený kontakt a rozhovor. Připravit se na „protočené oči” nebo odmítavé komentáře je určitě potřeba. Cílem není bojovat, ale naučit se společně v rodině a v době žít tak, aby byl digitální svět přínosem, ne hrozbou.
Modelový příběh:
Naše dvě děti (13 a 15 let) jsou pořád na mobilu. Kdykoliv s nimi chci mluvit, mám pocit, že se probojovávám přes mobil, nevnímají mně, musím skoro prosit o pozornost. První, co ráno dělají, sahají po mobilu, večer s ním odcházejí do postele, v autě už si nepovídáme, mají v uších sluchátka a koukají do mobilu.
Zkuste s dětmi domluvit pravidla, kdy se mobily nepoužívají. Například u společného jídla, v posteli (před spaním, při probuzení), v autě, když se jede na kratší vzdálenost, třeba při rozvozu na kroužek a společný čas by se hodil spíše na popovídání si o prožitém dni. Možností je více, řiďte se svými hranicemi a také nechte navrhnout děti nějaká jejich pravidla.
Společně je pak dodržujte, trvejte na tom u dětí, ale respektujte je i vy sami, pokud chcete, aby byla závazná.
Skončil dítěti limit nebo jste ho požádali, aby mobil /zařízení už vypnul a setkáte se s odporem? Říká, že neví, jak jinak se zabavit? Vydržte. Navrhněte společné aktivity i když nejsou zrovna populární nebo nechte rozhodnutí co dělat na dceři, synovi. Nuda bývá skvělým zdrojem kreativity.
Společná práce (vykládání myčky, nákup, vaření a pod) je strávený čas, který ve chvíli, kdy se stane rutinou, může podpořit váš vztah, komunikaci a důvěru. Může se stát, že se dítě u těchto činností bude tvářit znuděně, prostřednictvím těchto činností se ale učí, ukládá si vzorec, jak se pracuje a vnímá, že chcete být s ním.
Snažte se s dětmi mluvit a zjistit, k čemu především mobil používají, jak na něm čas tráví. Domluvte se, kolik čemu budou věnovat pozornosti.
Děti v dnešní době opravdu potřebují mobil (tablet, notebook) k práci do školy. Vyhledávají si informace, připravují prezentace, mají zadání úkolů nebo přípravy na různých online platformách. Zároveň pak potřebují i komunikovat s vrstevníky, sociální sítě pro ně mohou být odpočinkem a zábavou.
Důležité je ale ladit čas, který tím stráví. Domluvte se na tom, že pokud potřebovaly mobil k přípravě do školy, už pak volný čas na něm omezí a zkusí ho trávit jinak.
Zajímejte se o obsah, o hry a o komunikaci. Zahrajte si společně online hru nebo se zasmějte společně videu. Digitální svět můžete sdílet spolu i offline.
Učte děti pozorovat, jak se cítí po nějakém čase stráveném scrollováním na sítích nebo hraním her. Po určitém čase přichází velká únava, vyčerpání, zahlcenost. Když se to dítě naučí vnímat, lépe pochopí, proč je dobré si čas online hlídat nebo přijmout pravidla, která společně nastavíte.
Sourozenecké vztahy mohou být velmi různorodé. V průběhu čase se vyvíjejí. Závisí na věku, povaze každého dítěte, počtu dětí v rodině, výchově, rodinném prostředí i přístupu rodičů.
Nejspíš každému rodiči záleží na tom, aby měli děti mezi sebou dobrý vztah. Rodiče hrají podstatnou roli ve vytváření dobrých sourozeneckých vztahů a jejich přístup může sourozence buď sblížit nebo mezi nimi nevědomky vyvolat rivalitu a napětí.
Velmi také záleží na atmosféře doma, v rodině, i mezi rodiči. Rodiče často prožívají frustraci, pocity selhání, když se jim nedaří věnovat dětem stejnou pozornost. Přemýšlejí, jak být spravedlivý, jak věnovat všem dětem dostatek péče, jak neupřednostňovat dítě, se kterým je spolupráce a domluva jednodušší. Často trpí pocitem, že nezvládají rodičovskou roli dobře, když je jedno z dětí více rozčiluje než jiné děti.
Modelový příběh:
Naše čtrnáctiletá dcera a osmiletý syn se úplně nesnášejí. Už ani nevím, kdy jsem je slyšela, že by na sebe mluvili hezky. Ona ho pořád uráží, nadává mu, stěžuje si, že ji otravuje a ruší. On ji zase rád provokuje, jak se pořád domáhá jejího zájmu, narušuje jí soukromí, a pak brečí, když ho ona od sebe odstrkuje. Jsme už s manželem bezradní, nevíme si rady. Pořád jen řešíme jejich konflikty. Je to nepříjemné. Nikdy ani nevíme, kde je pravda a dělat jim soudce je úmorné. Snažíme se o spravedlnost, ale netušíme, kde vlastně je.
Dítě je osobnost a má právo se projevit, ale nemusí to být stres
Může se stát, že trpím poruchami příjmu potravy a nevím o tom?
Děti většinou tuší, že se u vás doma něco děje
Jaký vliv mají sítě na osobnost, emoce a duševní zdraví
Rozvod je ztrátou pro rodiče i pro děti; jak jím tedy dítě provést?
Čeho se vyvarovat a o co se naopak snažit
Když nás myšlenky ovládají a chování ochromuje (OCD)
Co s tím, kde začít, co funguje a co ne
Toto vývojové období opravdu přináší mnoho silných emocí, které není snadné zvládat. Zkuste si uvědomit, že vám to dítě nedělá naschvál. Opravdu prožívá silné emoce, které zatím neumí dobře zvládnout. Často už chce větší samostatnost, neumí si zatím dobře říct o tom, co potřebuje, neumí si ještě včas uvědomit, že je unavená, má hlad nebo už potřebuje odpočívat od všech možných podnětů. Často v tomto období také děti začínají chodit do školky a prožívají odloučení od rodičů, učí se spolupracovat s ostatními dětmi a tím více se objevují situace, kdy se dítě musí přizpůsobit něčemu, co mu není příjemné. Ujistěte dceru, že rozumíte, že jí v tu chvíli není dobře a zkuste spolu vymyslet, co v takové chvíli může udělat (přijít se obejmout, pomazlit se s plyšákem). Pojmenujte, že vztek se může objevit, není ale možné, aby kvůli němu někomu ubližovala a snažte se jí pomoci najít jinou možnost úlevy – dupat, běhat. Netrestejte ji, když se jí nedaří vztek zvládnout, učte jí schopnosti se omluvit, pokud někomu ublíží.
Nevzdávejte komunikaci se synem. Snažte se nereagovat křikem a výčitkami, ale spíše se snažte zjistit, co se ve škole děje a co se děje s ním před tím, než se začne prát. Nabídněte mu emoce, pokud je neumí sám pojmenovat – cítí vztek, ponížení, strach…? V závislosti na tom hledejte, jak jinak pocity nebo celou situaci zvládnout. Učte ho to i doma, když vidíte, že prožívá nějaké emoce – mluvte o nich s ním a pojmenovávejte je, hledejte, jak je zvládnout bezpečně. Povídejte si s ním o tom, jak mu je, když praní skončí, jak je asi tomu druhému. Nepřestávejte mu ukazovat, jak je pro vás důležitý on i to, aby mu bylo dobře. V žádném případě se neuchylujte k fyzickým trestům, které potvrzují vzorce agresivního chování. Pokud by se nedařilo najít cestu ke zlepšení, poraďte se školní psycholožkou nebo hledejte jiného odborníka, který by vám mohl pomoci – dětský psychoterapeut, středisko výchovné péče.
Zkuste se zaměřit na to, v jakých chvílích takové situace vznikají. Co je jejich příčinou. Jestli bývá dcera unavená nebo jde třeba o nějaké téma, které mezi vámi zůstává nedořešené. Zkuste pak společně vymyslet, jak to dělat jinak, aby to bylo zvládnutelné pro všechny. V danou chvíli zkuste konflikt zastavit. Jasně vymezte, že naštvaná být může, nesmí na vás ale křičet. Odložte diskuzi na jinou dobu, až budete obě klidnější. Pomozte jí pojmenovat, že teď se nejspíš hodně zlobí a klidně řekněte, jak se cítíte vy. Pokud to jde, odejděte z místnosti, pojmenujte, že potřebujete čas a odstup, abyste na ni také nemusela křičet. Nezesměšňujte ji, nenadávejte, nevyhrožujte. Zkuste si pro sebe osvojit nějaké techniky, které vám zvládnou nevybuchnout. Může to být práce s dechem, nebo soustředění se na věci kolem vás – můžete třeba hledat všechny červené nebo kulaté předměty kolem vás, soustředit se na vůně, které cítíte. Jsou to rychlé techniky, jak zkusit ovládnout svou mysl. Ukažte jí, že to v klidu jde, i když je to těžké. Později se vraťte k tomu, co se stalo a zkuste domluvit pravidla komunikace – nemusíme spolu souhlasit, ale nebudeme se urážet.
Zkuste v tomto období slevit ze svých představ o uklizeném pokoji. Nejspíš to teď nebude perfektní. Zároveň si ale nastavte hranici, za kterou už je pro vás nepřijatelné se dostat. Např. právě prádlo je nutné odnášet na praní. Jinak prostě vyprané nebude. Nechte oblečení na jeho zodpovědnosti. Stejně tak můžete třeba trvat na odnášení nádobí do myčky, protože ho potřebují i ostatní členové rodiny. Zbytek jeho věcí už zkuste nechat na něm. Pokud je z vaší výchovy a domova zvyklý na uklizený prostor, velmi pravděpodobně se k potřebě mít kolem sebe uklizeno vrátí.
Vaše dcera přirozeně touží po větší svobodě a osamostatnění, také po zapadnutí do kolektivu vrstvníků. Obě chcete být ve vaší neshodě slyšené, a tak se rychle vyhrotí emoce a mohou zaznívat slova, která nikdo nemyslí vážně. Zkuste si dobře poslechnout, co pro vaši dceru znamená odcházet vždycky dřív, jak se pak cítí, nezavrhujte hned pozdější návrat, zkuste pochopit, co je za dceřinými emocemi. Snažte se při takovém rozhovoru zůstat v klidu, nechat dceru domluvit. Pak zkuste sama v klidu vysvětlit své důvody a pokuste se s dcerou najít kompromis, který nepůjde přes vaše hranice, ale dceři vyjde trochu vstříc. Můžete se domluvit na částečném prodloužení času příchodu, možnosti, že ji někde vyzvednete, bude se hlásit, abyste se o ni nemusela tolik bát. Přizvěte dceru do společného domlouvání pravidel, na kterých pak budete trvat. Pokud budou vytvořena společně, je větší šance, že budou dcerou přijata.
Domluvte se na pravidlech jak a kdy se mobil používá. Zkuste taková pravidla vytvořit společně. Jedním z nich může být, že mobil se do postele nenosí. Narušuje klidný spánek. Domluvte se, že může být na mobilu třeba do 20:00 a pak už ho odloží. Pokud potřebuje vstávat na budík, pořiďte jiný než ten na mobilu. Zkuste najít knihy, které ho budu lákat a domluvte se, že se zkusí ke čtení před spaním vrátit, když mu nyní nově zbyde čas bez mobilu. Nechte nějaké pravidlo týkající se mobilu i na synovi, aby ho mohl určit.
Takové pocity zažívá mnoho rodičů. Každé dítě vyžaduje jinou míru pozornosti a péče. Nevyčítejte si, že selháváte. Zkuste dceři vysvětlit, co se odehrává a z jakého důvodu věnujete synovi hodně pozornosti. Zkuste se domluvit s někým dalším dospělým (tatínkem dětí, prarodiči) na občasném hlídání syna a dopřejte si čas jen s dcerou, domluvte se, čím ho naplníte. Někdy je v pořádku pustit mladšímu dítěti pohádku a s dcerou třeba společně vařit, je to skvělý čas na povídání. Nevytvářejte u dcery pocit, že musí být vždy hodná a spolupracující, aby nepřidělávala starosti, které máte již se synem. Neposilujte její vzorné chování. Oceňte ho, ale vyjádřete pochopení i pro zlobení nebo odmlouvání.
Rodičovská linka nabízí krizovou pomoc a základní sociální poradenství prostřednictvím telefonu, chatu a e-mailu. V případě potřeby předáváme kontakty na další instituce a konkrétní odborná pracoviště. Služba je určena rodičům, rodinným příslušníkům a ostatním dospělým jednajícím v zájmu dětí (pedagogové, trenéři atp.). Můžete se na nás obracet s nejrůznějšími starostmi, které se týkají dětí, dospívajících a mladých dospělých do 26 let.
Služba je anonymní. Je pro klienty z celé ČR. Na lince pracují psychologové a odborní pracovníci, kteří mají dlouholetou praxi v rodinném poradenství.