Psychické problémy dětí a dospívajících

Varovné signály, příčiny a fáze

Sebevražedné chování je záměrné jednání s cílem ukončit svůj život. Myšlenky na sebevraždu prožívají lidé v jakémkoliv věku. Tedy i děti a dospívající. Častěji se u dětí objevují v období puberty a adolescence.

Z vývojového hlediska je v tomto období přirozená určitá fascinace tématem smrti. Ne vždy však musí znamenat sebevražedné úmysly. Je ale potřeba věnovat tomuto tématu značnou pozornost, téma nezlehčovat a rozlišit, o jaké myšlenky se jedná. Téma smrti lze nahlížet z filozofických směrů, hlediska rodinných vazeb a rodové kontinuity, pomíjivosti, smyslu a naplnění nebo čímkoliv, co mladé lidi zajímá. Vést rozhovor na toto téma může být obohacující a může prohlubovat vztahy s rodiči.

Sebevražednému jednání předchází zpravidla postupné změny ve vnímání a prožívání. Typické je tzv. tunelové vidění, kdy člověk přestane vnímat své reálné možnosti a zdroje podpory v okolí i v sobě. Soustředění a emoce se zaměřují směrem, ve kterém dominuje zoufalství, beznaděj a strach. Časté jsou také pocity studu, selhání, viny a rostoucí hněv, který člověk obrací sám proti sobě. Úleva od tohoto neustálého tlaku a utrpení je velmi lákavá a jako jediný možný způsob osvobození se může člověku jevit sebevražda.

Je tedy důležité dát pozor, nepřehlížet či nezlehčovat varovné signály rozvíjejících se sebevražedných myšlenek u dítěte, a to jakkoliv je vyjádřeno, humorně, ironicky, v naštvání atd.

Varovné signály:

• Náhlá i postupná změna chování - např. více se uzavírá do sebe, ztrácí zájem o vrstevníky či koníčky, je podrážděné, náladové, vzteklé nebo smutné.
• Vyjadřování pocitů beznaděje - „Nic nemá smysl.”, „Život je trápení.”
• Mluvení o smrti jako o řešení (může být i v rámci humoru, v afektu atd.) - „Kdybych tady nebyl, už byste se netrápili.”, „Nejlepší bude se zabít.”
• Změny ve spánkových a stravovacích návycích.

Příčiny:

Dlouhodobé příčiny souvisí s psychickými potížemi jako smutky, deprese, úzkosti a jiné obtíže trvající v řádu týdnů či měsíců. Objevují se pocity beznaděje, bezmoci s trvalým pocitem, že neexistuje žádná jiná možnost, jak žít lépe. Smrt je východisko z trápení, které smrtí končí.

Mezi takové potíže může patřit například neřešená šikana nebo jiné násilí, ať už psychické nebo fyzické, či obtížná životní situace. Zkrátka situace, se kterou si dotyčný sám nedokáže poradit.

Impulzivní příčiny bývají vyvolané náhlým stresem nebo krizovou situací (např. náhlá ztráta, rozchod, ztrapnění atd). Jednání nemusí být doprovázeno dlouhodobými psychickými potížemi. Toto chování je méně předvídatelné a často se nevyskytují předchozí varovné signály.

Fáze:

• Sebevražedné myšlenky – myšlenky vzít si život se stávají intenzivnější a nutkavější. O tématu sebevraždy může dítě mluvit v náznacích nebo je zobrazovat v obrázcích.
• Sebevražedné tendence – myšlenky na smrt dostávají jasné obrysy a dochází k přípravě konkrétního plánu sebevraždy, např. dítě může psát dopis na rozloučenou, mluví o způsobu, jakým by se chtělo zabít. Někdy se objevuje nutkavost a impulzivní snaha si ublížit, jindy zcela naopak se může objevit úleva, protože dítě udělalo rozhodnutí a zbavilo se tak napětí z bezvýchodné situace.
• Sebevražedné jednání – pokus o sebevraždu nebo dokonaná sebevražda.

Doporučujeme

Řekněte dítěti otevřeně, neodsuzujícím způsobem, že vás napadlo, že by mohlo myslet na sebevraždu. Představa, že mluvení o sebevraždě vnukne nápad se o ni pokusit, je mýtus.

Co doporučujeme udělat:

V případě, že se vám dítě otevře a svěří, pozorně naslouchejte, neodsuzujte a berte jeho slova vážně. Ukažte, že vám na něm záleží a jste tam pro něj. Vyjádřete svou lásku a podporu.

• Přijměte jeho pocity s pochopením „Vidím, že je to pro tebe opravdu těžké...jsem tu s tebou.“
• Doptávejte se konkrétně, abyste zjistili, v jaké fázi dítě je a co mu myšlenky spouští.
• Podpořte své dítě „Na tyhle myšlenky nemusíš být sám*a.“
• Oceňte, že o tom dokázalo mluvit, i když vás to může děsit nebo být těžké poslouchat.
• Dejte najevo, že chcete být blízko, že na to, co prožívá, není samo a chcete porozumět tomu, co si myslí, potřebuje, nad čím přemýšlí, a co cítí.
• Společně vyhledejte odbornou pomoc. Na Rodičovské lince se můžete poradit o typu pomoci a péče.

Můžete také vytvořit krizový plán pro okamžiky, když ho přepadne silné nutkání si vzít život – kam zavolat, za kým jít, aby měl pomoc ihned dostupnou. Může kdykoliv zavolat na Linku bezpečí.

Jak začít takový rozhovor? Můžete použít tyto věty nebo jim podobné:

• „V poslední době se o tebe dost bojím.“
• „Nedávno jsem si u tebe všiml*a nějakých změn a zajímá mě, jak se ti daří.“
• „Už delší dobu se tě chci zeptat, jak se máš. Mám pocit, že v poslední době nejsi ve své kůži.“

Přemýšlí o sebevraždě:

V takovou chvíli je nejdůležitější zjistit, zda je dítě momentálně v ohrožení života. Zkuste to zjistit například pomocí těchto otázek:

• „Přemýšlíš o sebevraždě teď?“
• „Máš nějaký plán, jak to udělat?“
• „Udělal*a jsi něco z toho teď?“ (např: spolknutí léků)

Akutní signály ohrožení života:

• Náhlé zklidnění po dlouhém období zoufalství z důvodu opadnutí tíhy rozhodování.
• Vyhledávání informací o způsobech sebevraždy.
• Mluvení o plánu, konkrétnější vyjádření – např. „V té době už tu nebudu.”
• Dávání věcí do pořádku, loučení se s lidmi, dopis na rozloučenou – mnohdy mohou napsat vzkaz na rozloučenou vrstevníkům či ho zveřejnit na sociálních sítích.

V případě, že se dozvíte, že vaše dítě už plánuje sebevraždu, nenechejte je pokud možno o samotě a co nejdříve kontaktujte odbornou pomoc – volejte záchrannou službu 112, krizové centrum či psychiatrickou nemocnici.

Co raději nedělat:

• Nepoučujte, neraďte, co má a nemá dělat.
• Netrestejte dítě žádným způsobem.
• Vyvarujte se vyvolání pocitů viny „Přece bys nám to neudělal.”
• Shazování jeho potíží „Z toho vyrosteš.” „To přeci řeší každý.“
• A dalších vět jako: „Musíš být silnější.“ „To bude v pohodě“ „Jiní mají horší potíže.“ „To znám…“ „Bude líp.“

Vnímejte své limity a postarejte se také sami o sebe, abyste zvládali být oporou pro své dítě v takto náročné situaci. Můžete zavolat na Rodičovskou linku nebo na jakoukoliv jinou krizovou linku. Abyste mohli být dětem podporou, potřebujete sami podporu.

Psychické problémy signalizuje změna

Uzavřenost dítěte může být jedním z projevů jeho psychických obtíží.  Jde o pestrou škálu chování, které však ne vždy signalizuje, že je s dítětem něco v nepořádku. Může jít, a často také jde, o povahový rys.

Rodič by měl zpozornět zejména u náhlých výkyvů a změn ve smyslu uzavírání se do sebe, kdy se objevují zcela jiné projevy, než jaké jsou pro dané dítě typické.

Uzavřenost slouží jako přirozený mechanismus, který dítěti pomáhá:

• zvládat složité emoce
• formovat vlastní identitu 
• zpracovávat nové zážitky
• odpočívat od kolektivu  

Uzavřenost může být v určitých věkových obdobích běžným jevem, ale také může naznačovat problémy, které je důležité včas rozpoznat a řešit.

Uzavřenost dítěte ve vývojových obdobích:

Předškolní věk (3-6 let)

V této fázi jsou děti velmi zvědavé, začínají objevovat svět mimo rodinu a rozvíjejí základní sociální dovednosti. Důležitou součástí tohoto období je hra, která je pro děti hlavním prostředkem učení a komunikace. Děti v tomto věku mohou být občas uzavřené, zejména pokud se cítí nejisté nebo zažívají změny (např. nástup do školky). Uzavřenost se může projevit odmítáním mluvit nebo úzkostí v nových situacích.

• Jak můžete pomoci:

Podporujte otevřenou komunikaci prostřednictvím hry a vyprávění. Ujistěte dítě, že je v bezpečí a poskytněte mu stabilní a milující prostředí. Pokud uzavřenost přetrvává nebo se zhoršuje, může být užitečné konzultovat to s dětským psychologem.

Školní věk (6-12 let)

Děti v tomto věku začínají být více nezávislé a rozvíjejí hlubší sociální vztahy, zejména s vrstevníky. Patřit do skupiny a začlenit se, být součástí party a zažívat intenzivní přátelství je vývojový úkol dítěte v tomto období. Uzavřenost v tomto věku může být způsobena různými faktory, jako je šikana, tlak na výkon, problémy ve vztazích s vrstevníky nebo rodinné problémy. Dítě může přestat sdílet své myšlenky, stáhnout se z aktivit nebo vykazovat pokles zájmu o školu.

• Jak můžete pomoci:

Povzbuzujte dítě k vyjadřování svých pocitů a naslouchejte mu bez hodnocení. Sledujte jakékoli změny v chování a promluvte si s učiteli nebo školním poradcem, pokud máte obavy.

Adolescence (12-18 let)

Adolescence je období hledání identity, zvýšené nezávislosti a emocionálních změn. Teenagerům se rozšiřuje sociální svět, zažívají první romantické vztahy a často se pokoušejí vymezit se vůči autoritám, včetně rodičů. Projevem adolescence jsou výkyvy, propady nálad, opouštění dosavadních zájmů, nezájem o aktivity – tedy to, co rodiče často zlobí, znepokojuje a trápí. Je tedy obtížné zjistit, do jaké míry ukazují tyto projevy na psychické obtíže. To je třeba posuzovat vždy v celkovém kontextu.

• Jak můžete pomoci:

Zajímejte se o to, co dítě prožívá, jak přemýšlí o situacích, vztazích, o sobě. Pokud je to možné, nabídněte čas, který můžete trávit společně. Nabízejte opakovaně, že jste tu pro něj, pokud bude potřebovat o něčem mluvit. Respektujte potřebu soukromí, ale zároveň buďte vnímaví k signálům, které by mohly naznačovat vážnější problémy (např. depresivní chování, změny v sociálním chování). Pokud uzavřenost přetrvává nebo je doprovázena jinými varovnými signály, zvažte konzultaci s odborníkem.

Varovné signály:

• Výrazná změna
• Dítě, které dosud ochotně sdílelo své zážitky a emoce, se stává „tajnůstkářským“, je zvýšeně náladové, smutné, zamlklé, nebo naopak reaguje podrážděně na běžné podněty ze strany rodičů. Zejména u dítěte v mladším školním věku taková změna ukazuje, že se v jeho životě děje něco závažného. 
• Ztrácí zájem o aktivity, které dříve běžně dělalo – koníčky, kontakt s kamarády, rodinné akce.
• Přestává zvládat své základní povinnosti – docházku do školy, učení.
• Působí bez energie, líně, cítí se neschopné.
• Objevují se problémy se spánkem, změny ve stravovacích návycích nebo stížnosti na nevolnost či bolesti hlavy.
• Říká, že: „Nic nemá smysl.“ „Už to nemůžu vydržet.“ „Beze mě vám bude líp.".
• Svěřilo se, že se sebepoškozuje nebo na to rodiče sami přišli.

Doporučujeme

Podpořit dítě, které se takto chová, není pro rodiče snadné, protože jsou v obavách a zároveň s ním řeší každodenní konfliktní situace. Sami se tedy mohou potýkat se silnými emocemi, s lítostí, s bezmocí, ale někdy i se vztekem na dítě. Proto je důležité získat určitý nadhled a odstup (např. volat na naši linku) a teprve pak začít nabízet dítěti pomoc.

• Rozhovor s dítětem by měl probíhat v klidu, bez výčitek a odsuzování. Je třeba vytvořit bezpečný prostor, aby dítě mohlo o své situaci mluvit. Buďte trpěliví a naslouchající. Uzavřené dítě se pravděpodobně nesvěří hned napoprvé, ale důvěru lze budovat postupně. Mělo by vědět, že může kdykoli přijít a svěřit se s čímkoli, aniž by bylo souzeno.
• Nepodceňujte varovné signály. Pokud uzavřenost přetrvává nebo je doprovázena dalšími znepokojivými příznaky, jako jsou depresivní nálady, sebepoškozování, myšlenky na smrt nebo výrazné změny v chování, je důležité vyhledat odbornou pomoc.
• Není vhodné dítě, mladého člověka za jeho chování kárat, vyčítat nebo trestat. Vyvarujte se větám typu „Jsem ti to říkal*a, to máš z toho koukání do mobilu, musíš to udělat takhle…“
• Pomáhá vyjádření zájmu, ale i starosti o dítě. „Zajímá mě, jak se cítíš většinu času. Mám starost, když vidím, jak se straníš a chtěl*a bych tomu víc rozumět.“
• Hledejte možné příčiny jeho potíží, např. ve škole, s kamarády, v rodině. „Stalo se něco ve škole nebo s kamarády?” „Je něco, co bys potřeboval*a doma jinak?”
• Důležité je brát pocity dítěte vážně, např. „Chápu, že ti je smutno.“ „Je pochopitelné, že máš teď strach, to je přirozené.” „Chápu, že je to teď těžký.“ „Je toho na tebe moc.“
• Vytvořte společně plán možné úlevy, s ohledem na to, co dítě zvládne. Např. „Co ti dělá dobře?” „Co ti pomůže se odreagovat?“ „Co ti dobije energií?“ Aktivity jako sport, kreativní činnosti, meditace nebo jiné formy relaxace mohou pomoci uvolnit napětí a podpořit lepší duševní rovnováhu.
• Pokud stav dítěte vyžaduje odbornou pomoc, nabídněte odůvodnění, proč to je z vašeho pohledu užitečné. Např. „Možná by bylo fajn si promluvit s někým jiným než se námi. S někým, kdo má na situaci jiný pohled. S někým, koho ty neznáš a kdo nezná tebe. Bývá snazší se otevřít někomu anonymně.” Takto také funguje Linka bezpečí, na kterou můžete předat kontakt nebo zkusit zavolat spolu.
• Také rodiče potřebují prostor pro zpracování šoku a emocí, které se k náročným situacím pojí. Mohou kontaktovat Rodičovskou linku nebo jiného odborníka (psychoterapeut, krizové centrum atd.)

Sebepoškozování u dětí a dospívajících

Sebepoškozování je úmyslné ubližování vlastnímu tělu, bez cíle zemřít. Může se však vymknout kontrole a být život ohrožující. Jedná se o dysfunkční a rizikový způsob zvládání náročných situací.

Stává se také, že dítě zkusí sebepoškozování pouze jednou jako experiment a více se k němu nevrátí. V každém případě je potřeba situaci nepodcenit a společně se jí věnovat.

Pokud si dítě dlouhodobě ubližuje, je to především signál, že se něco děje, trápí se nebo mu něco chybí. Velmi často jde o dlouhodobý stres dítěte (rozvodové spory, domácí násilí, vyhrocené konflikty mezi dítětem a rodiči v pubertě, neúměrné nároky, šikana nebo nefunkční vztahy v jeho okolí). K sebepoškozování sahají také dětí traumatizované (týrané nebo zneužívané).

Dospělí velmi často na sebepoškozování reagují strachem, zlobí se na dítě, mají tendenci je hlídat a sebepoškozující chování zakázat, nebo dokonce trestat. To však vede k ještě většímu napětí dítěte, které reaguje uzavřeností a odmítáním jakékoliv pomoci. Pokud však nejde u dítěte o pouhý experiment, bude potřebovat adekvátní terapeutickou péči.

Příčina nebývá pouze jedna. Většinou jde o kombinaci emocí a potíží. U každého je to trochu jiné a tu hlavní příčinu, pokud existuje, je potřeba hledat. Nejlépe v terapii. Ta je důležitá k uzdravení.

Zpravidla jde tedy o hledání úlevy, jak překrýt psychickou bolest bolestí fyzickou. Postupně se vytváří bludný kruh tohoto chování a závislost. Sebepoškozování probíhá skrytě, dítě se za sebepoškozování může stydět, začíná problém vnímat jako své opakované selhání, jeho napětí roste a v důsledku toho hledá tímto způsobem úlevu stále častěji. Pokračuje to takto v bludném kruhu:

V tomto ohledu je sebepoškozování návykové chování, které je velmi náročné překonat pouze „pevnou vůlí”. Také to znamená, že se může frekvence a závažnost sebepoškozování zhoršovat.

Jak poznat, že se dítě sebepoškozuje

• Má opakovaně nevysvětlitelné řezné rány, modřiny.
• Může mít obvázané ruce (náramky, hadříky), i v horku chodí zahalené, vyhýbá se společnému převlékání nebo sprchování.
• Svá zranění se snaží vysvětlit přirozeným způsobem, případné je bagatelizuje nebo o nich odmítá mluvit.

Doporučujeme

• Nespěchejte. První reakci promyslete a nechte odeznít první emoce, ať už jsou jakékoliv. I když máte dojem, že situace je alarmující, je důležité se na řešení připravit – jde nejspíš o dlouhodobý problém, kde rychlý a rázný zásah může být kontraproduktivní. Inspirujte se v našem článku, jak takový rozhovor vést. 
• K rozhovoru s dítětem přistupujte v klidu, bez výčitek a odsuzování, dejte pochopení jeho studu.
• Zjistěte dotazováním míru závažnosti a případné závislosti (např. jak dlouho to trvá, jak často to dělá, dítě mluví o tom, že sebepoškozování je jediný způsob, který mu přináší úlevu)
• Nenuťte je ke slibu, že s tím hned přestane, vytvořte raději spolu krizový plán či vymýšlejte spolu možnosti, jak v tu chvíli ventilovat napětí jiným způsobem.
• Nabídněte dítěti možnost kontaktovat Linku bezpečí, kde se sebepoškozováním odborně pracují – pomáhají dětem zvládat potřebu se zranit prostřednictvím telefonu, chatu, e-mailu a nabízejí i jiné, zdravější způsoby jak napětí ventilovat, umí dítěti srozumitelně vysvětlit, jak je důležité vyhledat pomoc.
• Nalezněte pro své dítě odbornou pomoc psychoterapeuta, se kterým se mohou zaměřit na příčiny vzniku potíží.  Podívejte se na stránky se seznamem odborníků, psychoterapeutů a psychologů, určených dětem nebo vyhledejte společně odborníka jinde. Konzultovat můžete také přímo na Rodičovské lince prostřednictvím telefonu, chatu nebo e-mailu.

Deprese je závažné a dlouhotrvající psychické onemocnění, které lze léčit

Nejde jen o „špatnou náladu" nebo „pubertální vzdor," ale skutečný psychický stav, který může ovlivnit školní výsledky, vztahy i zdraví. Deprese se může objevit také u dětí dospívajících.
Pro rodiče může být velice těžké připustit, že jejich dítě skutečně trpí duševním onemocněním. Stejně tak může být složité odlišit, co je v pořádku v rámci puberty a co už vyžaduje odbornou pomoc.

Běžné jsou u rodičů pocity bezmoci, frustrace a nejistoty, zvlášť pokud nevědí, jak dítěti v depresi efektivně pomoci. Pocit viny a selhání brání připustit, že se dítěti něco takového může dít nebo že na tom mají dokonce rodiče samotní podíl. A to i přesto, že dělali vše, co mohli, aby pro své dítě dělali to nejlepší. Rodiče dětí, kteří trpí duševními potížemi zaslouží stejnou péči, jako děti samy.

Příčiny deprese

Nejčastěji jde o kombinaci nejrůznějších faktorů. Pokud někdo v rodině trpěl nebo trpí depresí, může svoji roli sehrávat dědičnost. Také biochemie včetně hormonálních vlivů a výkyvů, (zejména během dospívání) se může na vzniku deprese podílet. Dále ji může vyvolat traumatická situace nebo období, stres a úzkost, léky a drogy.

Projevy deprese

Prožívání

• Nízké sebevědomí, negativní vnímání sebe sama
• Pocity smutku, plačtivost, poklesu nálady, bezcennost nebo vina
• Nuda, ztráta smyslu, prázdnota
• Podrážděnost, zlostné reakce, výbuchy emocí
• Myšlenky na smrt či sebepoškozování atd.

Projevy na těle

• Bolesti, únava, vyčerpání
• Změny chuti k jídlu (přejídání nebo ztráta chuti)
• Problémy se spánkem (nespavost nebo nadměrná spavost)

Chování

• Ztráta zájmu o oblíbené aktivity, o zevnějšek
• Vyhýbání se přátelům, rodinným setkáním, ztráta koníčků
• Zhoršení školního výkonu
• Zhoršená koncentrace atd.

Projevy se mohou u každého lišit, a nemusí být vždy snadno rozpoznatelné. Toto je jen krátký seznam, může jich být mnohem více.

Dítě takové projevy nemá nebo se objevují jen občas? Jsou smutky a depresivní nálady krátké a rychle odezní? V průběhu dospívání je střídání nálad běžné a i smutky do něj patří. Vědět, jaké jsou projevy deprese je užitečné z pohledu prevence stejně jako naše doporučení, jak k dítěti přistupovat.

Doporučujeme

Přístup rodiče vyžaduje citlivost, trpělivost a podporu nejen směrem k dítěti, ale také k sobě. Zvládnout dlouhodobou psychickou nepohodu může být velmi náročné.

1. První kroky k pomoci

(co můžete udělat hned, když zpozorujete příznaky deprese)

• Otevřená komunikace

Mluvte s dítětem s respektem, trpělivostí a zájmem. Zkuste nic z toho, co dítě říká nehodnotit, i když to může být těžké a můžete mít dojem, že vám dítě křivdí nebo vidí okolnosti zkresleně. Zaměřte se na naslouchání a porozumění jeho prožitkům.Otevřít komunikaci můžete například takto:

• „V poslední době si všímám, že se chováš trochu jinak. Moc by mě zajímalo, co se v tobě děje. “
• „Mám pocit, že tě něco trápí. Můžeš mi o tom říct?“
• „Kdybys mohl*a něco změnit na tom, jak se cítíš, co by to bylo?

Pokud dítě neodpovídá hned, nevadí. Ticho může být užitečné, protože mu dá prostor přemýšlet a sbírat odvahu pro odpověď. K tématu se můžete vrátit později. Nutit dítě do odpovědí okamžitě může jen posílit odpor ke sdílení.

• Podpora

Podpora spočívá ve vytváření takového prostředí, které umožní sdílení, odpočinek a navodí pocit bezpečí. Zkoušejte nabízet opakovaně možnost promluvit si o tom, co dítě zažívá,nabízet opakovaně společné procházky, pohyb venku, sdílejte svoji zkušenost s těžkým obdobím, reagujte klidně a s porozuměním. Podpora vyžaduje čas, trpělivost a empatii.

• Vyhledání odborné pomoci

Určit diagnózu deprese může jen psychiatr. Může také stanovit medikaci a vždy by měl doporučit psychoterapii. Depresí však lze trpět i bez diagnózy. Pokud si chcete ověřit, jak na tom dítě nebo vy jste, můžete zkusit online testy. Zkuste test NUDZ na stránkách opatruj.se. Při podezření na depresi nebo psychických problémech je vždy potřeba vyhledat lékaře psychiatra nebo jinou odbornou péči.

2. Kdy a kde vyhledat odbornou pomoc

Kdy?

• Výrazným signálem toho, že dítě potřebuje pomoc, je dlouhodobá nepříznivá změna v prožívání, chování a vztazích. (viz projevy výše).
• Jestliže se stav zhoršuje a projevy přibývají. Evidovat můžete společně s dítětem stavy nálad a jejich intenzitu, například na škále 1 - 10 nebo symboly v kalendáři.
• Zkusili jste, co jste mohli a stav dítěte se nelepší.
• Jste vyčerpaní a cítíte bezmoc. Pak je čas zvážit odborníka nejen pro dítě, ale i pro vás.
• Pokud dítě začíná mluvit o tom, že by bylo lepší nebýt nebo že nic nemá smysl, ubližuje si nebo zažije dramatickou situaci, ze které se nemůže vzpamatovat.

Kde?

• Konzultace na Rodičovské lince.
• Lékař – pediatr může být první kontakt, kde lze konzultovat stav dítěte.
• Psychoterapie. Docházení na individuální nebo i skupinovou psychoterapii může přinést značnou úlevu. Jde o jednu z metod, jak léčit depresi. Vyhledat vhodného psychoterapeuta může chvilku trvat, ale má to smysl. Docházením se postupně může situace proměňovat. Tato služba může být takzvaně na pojišťovnu – hrazenou ze zdravotního pojištění, nebo placená. Některé zdravotní pojišťovny nyní na psychoterapii přispívají. Někdy může být vhodná i rodinná terapie.
• Léčba léky (medikace). K tomu se využívají antidepresiva. Ty mohou pomoci regulovat chemické nerovnováhy v mozku, které přispívají k depresi. Medikace vyžaduje pečlivé sledování a případné úpravy dávkování.Správný lék a dávkování někdy vyžaduje pečlivé sledování a úpravy dávkování. Je to jako si nechat šít šaty, aby dobře seděly a nikde nic nepřekáželo a naopak přispělo k tomu, aby se člověk cítil lépe. Léky může předepsat lékař - psychiatr. Rozdíl mezi psychiatrem a psychologem.
• Hospitalizace. Ano, i to je jedna z možností. Pokud je stav závažný, může být vhodná hospitalizace, aby bylo zajištěno bezpečné prostředí a intenzivní léčba. Poslechněte si jak to při hospitalizaci probíhá.
• Proces zotavení je postupný proces, který vyžaduje čas, trpělivost a podporu. Zlepšení se může objevit postupně, a je dobré oslavovat i malé úspěchy. Velmi důležité je zapojit se do léčebného procesu a být otevřený tomu, co funguje a co ne. I po uzdravení se mohou objevit období, kdy se příznaky mohou vrátit. Přijímačky, zkoušky, napětí v rodině, rozchody, nemoci… Cokoliv, co může vyvolat nadměrnou zátěž může vést k propadu. Proto je potřeba pokračovat v naučené sebepéči, být vnímavý ke změnám a vlastním potřebám a vyhledat pomoc, pokud je to potřeba.

Podpora, péče a starost jsou vysilující a kladou na rodiče obrovskou dlouhodobou zátěž. Nepodceňujte vlastní péči o duševní zdraví a psychohygienu. Jestliže vás zaplavují vlastní pocity úzkosti, viny nebo vyčerpání, je třeba vyhledat pomoc, například sdílením zkušeností s jinými rodiči (podpůrné skupiny), poradenskými konzultacemi nebo v psychoterapii.

Pravidelný režim a zdravý životní styl:

• Dostatečný spánek a pravidelné usínání a vstávání
• Pohyb alespoň 3x týdně 30 minut
• Zdravé stravování bez používání návykových látek a energetických nápojů
• Pěstování zdravých vztahů v rodině a společnosti
• Dodržovat zdravý životní styl, aby se dostavily jeho účinky, je potřeba držet dlouhodobě a pravidelně

Úzkosti u dětí a dospívajících

Úzkost i strach jsou emoce, se kterými se v životě potkáváme všichni. Rozlišujeme strach a úzkost, i když jejich projevy mohou být velmi podobné a mohou se prolínat. Strach je reakce na konkrétní hrozbu. Úzkost je reakce strachu, ale bez konkrétní, snadno uchopitelné příčiny. Někteří lidé mají trvalejší zvýšenou pohotovost k pociťování nejistoty a k reagování úzkostnými prožitky, v takovém případě mluvíme o úzkostnosti, tedy o trvalejší osobnostním rysu.

Příčiny úzkostnosti mohou být různé a souvisejí s genetickou výbavou člověka a jeho prostředím. Úzkostnost může být zvýšená jakoukoliv situací v životě, která je pro člověka nesrozumitelná a náročně řešitelná. Faktory, které mohou úzkostnost zvýšit, jsou opakované zážitky neúspěchu a vysoké nároky (na sebe sama i z okolí). Dále pak tzv. hyperprotektivní výchova, při které je dítě příliš chráněno před náročnými situacemi a nemá možnost zažít, že je schopno je zvládnout. Na dítě také působí úzkostnost lidí v jeho nejbližším okolí.

Úzkost se projevuje v rovině tělesné hlavně tenzí a neklidem, může se projevovat trháním vlasů, kousáním nehtů. V psychické rovině probíhají člověku hlavou různé katastrofické scénáře toho, co se všechno může pokazit, velmi často bývají představy fatalistické („všechno se pokazí“ „nikdo mě už nebude mít rád“ atd.) a zahlcující. Dítě má často pocit, že jeho situace nemá řešení a prožívá obrovskou bezmoc.

Úzkost se může vázat k vývojovému období a má tak svá specifika dle věku dítěte

• Kolem osmi měsíců se objevuje „separační úzkost“, kterou dítě zažívá, když se více odděluje od primární pečující osoby.
• V předškolním věku bývají strachy dítěte spojené s jeho bohatým fantazijním světem (např. strašidla, bubáci, tma).
• V mladším školním věku se může objevit úzkost ze smrti, protože si děti začínají uvědomovat její význam a konečnost života, většinou se tento strach umocňuje kolem devíti let.
• V pubertě a adolescenci zažívají děti existenciální úzkost spojenou s proměnou role z dítěte na dospělého, z nových zvýšených nároků a odpovědnosti, na které se nemusí cítit připraveni.

Možné projevy, kterých si můžete u dítěte všímat

• Již zmíněná tenze a neklid v tělesné rovině – např. potíže se zažíváním, kousání nehtů, škrábání, trhání vlasů, zhoršené dýchání, potíže se spaním atd.
• Vyhýbavé chování – dítě se vyhýbá situacím, které v něm vyvolávají úzkost (např. odjezd na školu v přírodě, tábor).
• Snaha mít vše pod kontrolou - např. srovnávání věcí, potřebu dělat nějaké ritualizované činnosti.
• Může být zvýšeně citlivé na jakékoliv změny a chaos.
• Častá potřeba ujištění, která však vede jen k velmi krátké úlevě (např. „nebude se na mě paní učitelka zlobit“, „nepřijdeme tam pozdě“).
• Silné navázání se na převážně pečující osobu neodpovídající vývojové fázi dítěte (ve školním věku).

Doporučujeme

Máme-li doma úzkostné dítě, je klíčové jeho strachy nebagatelizovat a neshazovat, obecné fráze jako „bude to dobré“ nebo „nemáš se čeho bát“ mu do rukou nedávají možnost řešení, jen prohloubí pocity viny a strachu.

Pomáhá otevřít doma prostor pro rozhovor o pocitech dítěte, může to být formou hry, kreslení, divadla. Inspiraci najdete v knihách Emušáci. Povídáme-li si s dítětem o úzkosti, můžeme se dostat ke strachu, který už má konkrétní příčinu a dá se s ním lépe pracovat a vymýšlet společná řešení. Je dobré pak pomáhat dítěti jeho strach překonávat po menších krůčcích – úplné vyhýbání se situacím, které v něm vyvolávají úzkost nebo přehnané vystavování se těmto situacím může podpořit jeho bezmoc. Potřebuje si postupně zažít, že náročné situace zvládne.

Na úzkost výborně funguje práce s tělem a jeho uvolněním. To se se dá trénovat průběžně (nejen ve chvíli akutní úzkosti). Od úzkosti si také dítě může odpočinout při aktivitách, které odvedou jeho pozornost – např. procházky v přírodě, hraní. Při dlouhodobé úzkosti, která narušuje výrazně fungování dítěte, je na místě vyhledat odbornou pomoc psychologa či psychiatra.

Při akutní úzkosti dítěte je klíčové, abyste vy sami byli klidní a pevní. Než se úzkostí dítěte začněte zabývat, je vhodné dát si chviličku na to, abyste se sami párkrát nadechli a vydechli a připravili se na to, co se bude dít. S dítětem mluvíme klidným hlasem, dáváme pochopení jeho stavu, pokud to dovolí, udržujeme s ním fyzický kontakt, např. vezmeme ho na klín, obejmeme. Pokud je to možné, vedeme dítě ke zvládnutí situace. V případě, že dítěte svoji úzkost nepřekoná, např. nenechá se ošetřit u lékaře, nevyčítáme mu to.

V případě, že je dítě v panice (špatně se mu dýchá, je mu na omdlení, buší mu srdce), je důležité je pevným hlasem navést k práci s tělem – pevně se usadit, cítit nohy na zemi, opřít si záda a soustředěně společně dýchat (s důrazem na výdech). Ujistit ho, že tam jste s ním, není na to samo. Inspiraci pro práci s tělem při akutní úzkosti můžete najít v našich článcích:

• Desatero ku pomoci, když dítě trpí úzkostmi a také o čmeláčím dýchání
• Kontrolované dýchání aneb dýcháním do bezpečí